A2 – 10/2022 / MARYSE CONDÉ

„Lidi jako my nepíšou,“ dozvěděla se údajně Maryse Condé, když se rodinné známé svěřila, že se chce stát spisovatelkou. Dnes však patří k nejvýraznějším hlasům frankofonní prózy. V českém kontextu bylo prozaické i esejistické dílo oceňované autorky i teoretičky pocházející z antilského Guadeloupu doposud zcela neznámé. Základní kontext její tvorby naznačují eseje Niny Hřídelové a Míly Janišové. Obě se shodují na tom, že tradiční postkoloniální interpretace na dílo Maryse Condé nestačí. Týká se to třeba její schopnosti sebeironie nebo způsobu, jakým se zmocňuje kanonických děl západní literární tradice – „v Karibiku je silná tradice literárního kanibalismu,“ říká k tomu sama spisovatelka. To dokládá i ukázka z jejího románu Já Tituba, černá čarodějnice ze Salemu, který zanedlouho vyjde v českém překladu a v němž o salemských procesech nechá vyprávět černošskou otrokyni. Esejistické dílo Maryse Condé zastupuje text O kulturní identitě, který sleduje různé podoby antilské identity, závislosti nebo možnosti rovnováhy mezi identitou kulturní a politickou. Postkoloniální přístup autorky, jíž matka od útlého dětství recitovala Victora Huga, ukazuje komplikovanější perspektivu než jen proměnu němých a marginalizovaných v promlouvající a emancipované. „Být kolonizovaným,“ překvapivě přiznává Condé v rozhovoru, „má možná tu výhodu, že si uvědomíte, kolik vám toho patří: vaše tradice, něco, co pochází ze Západu, něco, co je vlastní oblasti, kde žijete – to všechno musíte smísit, pokud chcete najít vlastní výraz. Nevidím v tom žádný boj, vidím jen určitou složitost.“