Teorie fikce jako odnosné tašky

Ursula K. Le Guin se ve svém zásadním eseji z roku 1986 se zamýšlí nad „velkým vyprávěním“ západní kultury, které je lineární, dobyvačné, zaměřené na jediného hrdinu. Dějiny lidstva ovšem nezačaly hrdinou, jenž kopím skolil mamuta. Začaly někým, kdo do pytle, košíku či nádoby ukládal semena, kořínky a později i slova. Je těžké vyprávět poutavý příběh o tom, jak jsem ze slupky vyprostila semínko divokého ovsa a pak ještě jedno a ještě a ještě a pak ještě jedno, pak jsem si škrábala komáří štípance a Ool řekla něco vtipného, pak jsme šly k potoku, napily se vody a chvíli pozorovaly mloky a potom jsem našla další oves… Ne, to se nedá srovnat. Nemůže to soupeřit s tím, jak vrážím kopí hluboko do obřích chlupatých slabin mamuta, zatímco Oob, napíchnutý na mohutný rozmáchlý kel, řve a jeho krev stříká kolem v rudých proudech a Boob je už dávno rozdrcený na kaši po pádu mamuta, kterého jsem zasáhla svým neomylným šípem přímo skrz oko do mozku.