Stále kinema / Antologie českého myšlení o filmu 1904–1950

Ze zpětného pohledu se kinematografie jeví jako nejvlivnější médium minulého století, a to především jeho první poloviny. Tato skutečnost se projevuje i obnoveným zájmem o počátky myšlení o filmu, k jehož rozvoji významně přispěli také čeští autoři, kteří často anticipovali budoucí vývoj filmové teorie ve světě, ale v zahraničních historických přehledech se jejich jména objevují jen zřídka.

Tato antologie reflektuje proměny českého myšlení o filmu v letech 1904 až 1950, tj. od doby, kdy se hlavní atrakcí biografů staly hrané filmy a kdy začínala veřejná debata o jejich kulturním významu, až do zrušení poválečného Československého filmového ústavu, který byl poslední výspou relativně svobodného filmologického bádání v době stalinismu. První polovina 20. století představuje v dějinách kinematografie období formování a vrcholného rozvoje: na jeho počátku se kinematograf ztrácel mezi rozmanitými jepičími aparáty na reprodukci pohybu, na konci stálo nejvýznamnější masové médium a nástroj státní propagandy. Psaní o filmu tehdy ještě netvořilo samozřejmou součást kulturního provozu ani obor akademického bádání, přesto napříč různými disciplínami aktivně spoluurčovalo způsob, jak bude toto nové médium společností chápáno a hodnoceno. Zastoupení autoři působili v širokém spektru oborů jako estetici, kritici, lingvisté, divadelní a filmoví režiséři, hudební skladatelé, básníci, architekti či sociologové. Ačkoli se velká část diskusí točila kolem otázky, zda a za jakých okolností může být film uměním, kinematografie svou podstatou nabízí jedinečnou možnost začlenit umělecké manifesty a teorie do širšího kontextu determinací zahrnujících vývoj techniky, masové kultury a kulturní politiky národního státu. Antologie, strukturovaná současně tematicky i chronologicky, se proto zaměřuje na ty texty, které lze přímo spojit s vývojovými proměnami filmu jako média, kulturní formy i sociální instituce. Jen malá část spadá do kategorie akademické teorie, jak ji chápeme dnes, většina naopak svědčí o mnohem širším žánrovém a stylovém spektru psaní, které spojuje diskurzivní konstrukce filmu s hlavními silami modernity. Jednotlivé texty reflektují film jako prostředek k výchově mas, jako nový formální vzor poezie a výtvarného umění, nástroj ideologického boje či specifický označující systém. V první polovině 20. století byl film vnímán jako médium, jež boří existující hierarchie kulturních hodnot a radikálně transformuje subjektivní zkušenost času a prostoru. Vybrané texty tyto transformace nedokumentují z nezaujatého vědeckého hlediska, nýbrž se projevují jako jejich integrální složka: jako symptomy a aktéři.