Spodoby

Poezii zdobí kdeco. Málokdo v ní však hledá poctivost. A protože Dominik píše poctivě, je na světě o něco méně opuštěnosti. Pracuje se slovy, nikoliv jen s pocity a emocemi. Dokáže demonstrovat fakt, že vědět znamená sedět a mít mozoly i na prdeli... Po čertech ďáblech hledat prameny, „jako by hluchý kladl prsty na flétnu“. Bárt se vyhýbá zhovadilé popisnosti, jíž by jeho underground dýchal kyselostí ostravského piva a kýchal bohémskou nakvašeností Brna. Důležitější je, co se neopakuje, střízlivost ve světě, kde poezie nasedá do vlaků, které neřídí grafikon dopravy, a kde se současná básnická generace „stala nezávislou na poezii“. Bártovy verše pro kluky a holky střeží tajemství prožitků, deníkových iniciací a pozorování, nenesou ale jmenovky na zvoncích, cosi suchého a nezamilovaného tam praská, když „z prostoru vybírá prostotu“.