Jan Calábek – Pavlína Vogelová

Jan Calábek (1903–1992) brněnský vědec, botanik, pedagog, filmař a experimentátor se řadí k průkopníkům vědecké kinematografie. Jeho časosběrná metoda natáčení mikro života rostlinné říše získala významné mezinárodní renomé. Odkazuje na provázanost se světovými osobnostmi dějin vědecké kinematografie a přírodních věd jako byli např. Étienne-Jules Marey, Lucien Bull, Jean Painlevé, (Francie), Wilhelm Pfeffer, Gotthard Wolf (Německo), stejně tak v českém prostředí Jan Evangelista Purkyně, Bohumil Němec nebo Vladimír Úlehla. Během tvůrčí filmové práce se Calábkovi dostalo řady významných ocenění jak doma, tak v zahraničí (Německo, Francie, Itálie, USA, Maďarsko, Austrálie, Uruquay) a jeho jméno bylo v roce 2003 zapsáno na seznam významných kulturních výročí UNESCO v Paříži.

Škála filmové tvorby Jana Calábka z let 1928–1988 zahrnuje filmy vědecké, populárně-vědecké, školní, vzdělávací i televizní. K nejvýznamnějším patří například Starý smrk vypravuje (1948), Povrchové napětí (1950), Pohyby rostlin (1955), Autonomní pohyby (1960), Vliv giberelinu na růst a pohyb rostlin (1961), Jak rostliny rostou (1963) nebo Rostlina a tíže zemská (1972). Paralelně s filmovou tvorbou poukazuje na okruhy botanického zájmu Jana Calábkova z vědeckého pohledu. Byla to například problematika bobtnání agar-agaru, analýza výkonu rostoucí tkáně, aspekty růstu klíčních kořenů, fenomén autonomních pohybů rostlin nebo výzkum vlivu giberelinu na autonomní a ovíjivé pohyby rostlin. Tvůrčí přístup Jana Calábka dává příležitost nahlédnout do počátků vědecké fotografie a kinematografie v propojení s popularizací vědy a vzděláváním. V rámci brněnských, československých, ale i světových souvislostí zároveň upozorňuje na důležité české i zahraniční osobnosti z historie botaniky a vědeckého filmu. Calábkovu tvorbu vymezujeme ve třech klíčových období. První je spojeno spoluprací s jeho předchůdcem Vladimírem Úlehlou v letech 1922–1947, tedy dobou experimentování a formování nejen českého vědeckého filmu s botanickou profilací. Léta 1948–1973 mapují samostatnou tvůrčí rovinu vědeckého výzkumu Jana Calábka, jeho pedagogické přístupy k výuce filmem, ale i na pronikání českého vědeckého filmu do zahraniční. Třetí období mapuje poslední Calábkovu tvůrčí i životní etapu do roku 1992, kdy se jeho aktivity koncentrují především na aplikaci vědeckého filmu pro vzdělávací a popularizační pořady pro televizi. S publikací byla paralelně připravována výstava Jan Calábek / Věda, film a umění k potěše včel, básníků a botaniků (Moravská galerie v Brně, 25. 4. – 28. 7. 2013). Vyzdvihuje podstatu mimořádné vizuální sdělnosti časosběrných obrazů. Poukazuje na filmový přístup Jana Calábka dokladující mimořádný talent a vrozené dispozice dívat se a vidět, stejně tak poslouchat a slyšet. Jedná se tedy o dialog vědy, filmu a umění skrze časosběrný přístup k obrazovému záznamu.