Kukačka VII / Pravidla hry

Ústřední téma 7. ročníku vychází z úvah nizozemského historika a teoretika kultury Johana Huizingy (1872-1945), který ve hře spatřoval původ veškeré lidské kultury. Všechny velké původní činnosti lidského společenství jsou podle něj protkány hrou. Výtvarnému umění, jako jedinému z kulturních odvětví, však statut hry upřel. Nechme stranou relevantnost tohoto tvrzení, které bylo i v době, kdy Huizinga tuto myšlenku formuloval, zjevně přezíravé vůči alespoň části avantgardních proudů meziválečného umění a směřujme spíše k tomu, zda tento „přehmat“ nějak nevyužít pro současnost. Základní premisa zní: Hrajeme si a víme, že si hrajeme, tedy jsme něčím víc než rozumnými bytostmi, neboť hra je nerozumná… Nyní jde ale o to, zdali je dostatečně nerozumné i současné angažované umění? Domníváme se, že ne vždy a ne dost, což jej nezřídka staví do role mentora, jemuž nikdo nenaslouchá. Platí, že hra může být brána vážně pouze tehdy, není-li do ní nikdo nucen. Každá hra je nejdříve a především svobodným jednáním. Hra na rozkaz přestává být hrou. Může být nanejvýš nařízenou reprodukcí hry. A z toho vycházíme i při úvahách o současném umění. Umění se zkrátka musí opět stát hrou, aby mohlo být bráno vážně. Stejně jako hra je totiž ve světě empirie a racionality nadbytečné, neboť stojí mimo proces bezprostředního uspokojování nezbytných potřeb a žádostí – a dokonce tento proces přerušuje tím, že vytváří svůj vlastní řád. Řád, který navzdory přesvědčení mnohých – nemá nic do činění s pravdivostí ani s dobrem. Přesto je to ale řád, který je schopen do nedokonalého světa a našich zmatených životů vnášet dočasně omezenou dokonalost.