Jako bych očima fotografovala stále ty stejné snímky – Elena Pecenová

Telefonem, kapsou, otevíráme bránu do prostoru, který není dimenzovaný na jeden lidský život. Dominantním tématem knihy je zprostředkovatelnost, neustálé kopie kopií a utopený subjekt, který ztrácí běžné lidské vlastnosti a schopnosti. Naše já se cyklí, hroutí se do sebe, je bodem, kolem kterého se vše mění, vzniká a opět zase zaniká — jsme již dávno mrtví, nebo jen sledujeme kurýra, který nám dováží zásilku tak dlouho, že zapomeneme, kým se to vlastně díváme? S každou novou informací, otevřeným oknem, zprávou, videem nebo přečteným titulkem zpřístupňujeme další nové vrstvy našeho světa — máme pocit, že žijeme již celé věky a s každým počtem opakování se věci a stavy jeví jako dávno prožité a důvěrně známé. Básnický debut umělkyně Eleny Pecenové se snaží zprostředkovat prožitek čtení v rozšířeném poli pomocí obrazového doprovodu, svébytného aspektu knihy, který zdůrazňuje vizuální přístup jako jazyk dnešní doby.

Jako bychom očima fotografovali stále ty stejné snímky a již neměli možnost fotoaparát ze svého pohledu odložit.