Fotograf č. 38 / Smrt, když si pomyslíš

O smrti nikdy nemluví se svými blízkými třetina populace. Lze konstatovat, že společnost globálního severu přišla o přirozený postoj k ní. Skrze ideál nekonečného růstu, konzumní život a kult věčného mládí se smrt postupně proměnila v tabuizované téma. Přítomnost smrti společnost oddálila skrze systém zdravotnictví zaměřeného na efektivitu zlepšení fyzického stavu a způsobila tak co nejvyšší odklad exitu také v rámci sdíleného vědomí většinové společnosti. Význam a hloubka procesu odcházení je snižována. Výsledkem může být potlačení strachů z konce života, které znemožňují jeho přítomné prožívání.

Pro teoretiky fotografie jako Susan Sontag nebo Rolanda Barthese bylo médium fotografie svým druhem smrti nebo jejím otiskem. Jak uvádí Sontag – fotografie vyjadřují nevinnost, zranitelnost životů směřujících ke své zkáze, a tato spojitost mezi fotografií a smrtí pronásleduje všechny fotografie lidí. Křehká hranice mezi smrtí a životem byla předmětem umění od nejstarších kultur. Jaké podoby má téma konce života dnes? Nemusí být snadné projít veškeré emoční vrstvy týkající se smrti, ale pokusíme se představit různorodé momenty setkání se s kontextem smrti a různorodé úhly pohledů na ní ideálně tak,  abychom mohli úctu a vděčnost k životu přijmout a nechat na nás působit v přítomnosti. Umění přijmout smrt se v ten okamžik může stát uměním žít.