Fotograf č. 34 / Archeologie euforie

Na konci roku 1989 došlo v tehdejším východním bloku k pádu totalitních režimů, který radikálně předznamenal vývoj dalších desetiletí a zároveň se stal impulsem konce dějin, tezi Francise Fukuyamy, který v roce 1992 teoreticky nastínil post-historickou etapu západního neoliberalismu. Dosud převažující bipolární pohled na tehdejší politické změny přitom celou situaci často zjednodušuje. S dnešním dostatečným odstupem se se nabízí možnost se na celou problematiku politických a sociálních změn podívat nikoliv perspektivou přelomu, ale spíše „tání“ či „přechodu“. Je to možnost popsat nejen samotný přelom, ale i předehry a dohry souvisejících transformací; je to pokus popsat i mnohá nedorozumění napříč společností, slepé uličky i excesy. Měl by to být pohled, který místo jednoho milníku sleduje celou přechodovou etapu během osmdesátých let až po definitivní nastolení neoliberálního kapitalismu.      

80. a 90. léta jsou také obdobím, kdy se v Československu šířeji etablovala postmoderna jako umělecký směr. Postmoderní teorie nejen odpovídaly náhlé neukotvenosti v mnoha oborech včetně umění, ale také legitimizovaly řadu disparátních eklektických procesů a tím vlastně oddálily skutečnou diskusi o modernitě jako estetickém i sociálním milieu. Jak jsou všechny tyto fundamenty a kořeny naší současné demokracie chápány z dnešního pohledu? Nakolik jsme schopni dnes formulovat naši tehdejší pozici a srovnat ji s tím, kam dnes opravdu chceme směřovat? Jakou společenskou a kulturní identitu jsme tehdy přijali, za jakých podmínek a co si z ní doposud ponecháváme?