Viktor Čech – Je ne travaille jamais

Projekt Je ne travaille jamais se zaměřil na okolnosti tvůrčího a „pracovního“ procesu na poli současného umění z pozice kurátora a teoretika. Ten ho nechápal jen jako problém sociální a politický, jak je dnes časté, ale chtěl ho implicitně ohledat v procesu jakési „inscenované teorie“ jako komplexního tématu. Autor koncepce a kurátor zde sám sebe a svou činnost postavil do uvozovek interpretace, v rámci níž se jako individuální vzorek vložil do laboratorního prostředí experimentálního galerijního prostoru. Spolu se sebou a svojí „prací“ sem ale přenesl i fragment umělecké „scény“, s níž je spojen svými aktivitami. Nejde přitom ani tak o mimetický a performativní přenos „reality“ do scénického rámce galerie, ale spíše o přenos jednotlivých témat a problémů.

Teoretický i umělecký moment se v tomto procesu sice zdánlivě dostaly do vztahu laboranta a jeho pokusné myši, nicméně ve skutečnosti jejich interakce spíše pomohla odhalit relativitu distance teoretické a umělecké pozice. Celý proces byl složen z kontinuálního, ovšem ne klasicky pravidelného pracovního pobytu „teoretika“ v INI a veřejných „pozvání“, která vždy představila jednu z rozebíraných oblastí. Většinou se tak stalo ve formátu dnes již klasické “vernisážové” formy výstavy. Někdy ale došlo i na přímou spolupráci mezi umělci a hostícím teoretikem. Výstupem každé akce tak byla nejen realizace a prezentace uměleckého projektu, ale také esej na téma, které se s danou prací, či tvorbou umělce obecně nějak váže. Výsledkem tohoto procesu je tato knížečka. Definitivní verze těchto esejů spolu s katalogem vystavených prací naleznete právě zde. Tématem je většinou pozice umělce v současné společnosti, role jeho osobnosti v tvůrčím procesu, či aktuálních momentů vztahu k realitě či předmětné skutečnosti v současné tvorbě. Eseje se přitom nedrží jen úzce chápané teorie výtvarného umění, ale pomáhají si, při pokusu o definici a analýzu daného problému, i modely a pojmy z jiných uměnovědných a kulturních oborů.

V průběhu dvouměsíční „kurátorské rezidence” se v Prostoru INI v budově funkcionalistického paláce Elektrických podniků v pražských Holešovicích vystřídalo sedm umělkyň a umělců i jedna umělecká dvojice. Prostor INI si sebou nesl jistá specifika. Původně se jednalo o v duchu vědeckého funkcionalismu světelně, ergonomicky i technologicky skvěle vybavený kancelářský prostor. Ohromné okno tvořící jednu stěnu, čisté a střídmé stěny většiny místnosti a u jejího vchodu vestavěné police a umyvadlo. To předurčilo místnost k roli jakéhosi hybrida, v němž se mohl střídat provoz pracovny s poměrně čistými galerijními instalacemi. V tomto ohledu se zde odehrála řada formátů prezentace. Od tradiční malířské výstavy, přes malé kino, zvukovou a prostorovou instalaci, až po site specific hru manipulující osobité vlastnosti tohoto prostoru.

Ještě bychom se asi měli vrátit k onomu poněkud podivnému názvu tohoto projektu. Francouzská fráze znamenající „Nikdy nepracuji“, odkazuje k dnes slavnému, rovněž francouzskému „Nikdy nepracujte!“, spojenému se jménem Guye Deborda, který roku 1953 frázi „Ne travaillez jamais“ namaloval na zeď v pařížské Rue de Seine. Toto jeho graffiti pro něj bylo dlouhodobě zásadním sebevyjádřením a vymezením se vůči společnosti produkce a spektáklu. Tato výrazná osobnost Situacionismu chápala toto heslo, později tak oblíbené mezi anarchisty, jako zásadní výchozí pozici pro své další aktivity.

Jistě, v našem případě se nejedná o apel, ale prosté konstatování. Konstatování toho, že práce kurátora, kritika a teoretika sice může být zarámována v institutu „práce“ a s ní spojeném zapojením se do procesu produkce, ať již materiálních či kariérně udatelných hodnot, nicméně autor projektu ji už léta může, ať již chce nebo ne, brát pouze jako kreativní činnost, jež se pohybuje někde mezi klasicky chápaným „amatérstvím“ a uměleckou či intelektuální aktivitou, před jejím zapojením do procesu komodifikace. Za komoditu tu ovšem můžeme chápat i „kariérní“ hodnoty.

Jinými slovy řečeno, tento proces získává i přes svůj charakter práce kurátora, teoretika a jím vyzvaných umělců, především autotelickou hodnotu. Jedná se o hru, jež se nemůže vzdát svých vazeb na „skutečnost“, nicméně se jim svým manévrováním snaží uhýbat. Podobně jako u Debordovy Le Jeu de la Guerre, deskové hry inspirované válečnými hrami pruských kadetů, hrajeme hru na vážné, na Umění, které ale svou životní signifikanci stejně dostává jen uznáním jako institucionalizovaná „hodnota“, chápaná jako kulturní produkt. Prostor INI byla naše hrací deska.