Věčný kalendář Milana Kohouta

Ofsetový reprint více než 370 litografií vychází v nákladu 100 kusů číslovaných a signovaných autorem. Ke kalendáři náleží také reprint původního plakátu (50 x 70 cm).
Výtvarná redakce Zuzana Mašková, vytiskla tiskárna H.R.G. na papír Arcoprint Milk White od společnosti Fedrigoni. Kalendář je uložen v krabičce kašírované plátnem od společnosti Crocus group.

... Plátěná krabička, která se vejde do otevřené dlaně, ukrývá na 370 originálních litografií o skromném rozměru 7 x 13 centimetrů. Horní třetina každé karty má bílý podklad, do kterého je malířovou rukou vepsané datum, ovšem bez letopočtu – proto věčný! Spodní dvě třetiny zabírá obraz. Karty jsou řazeny jedna za druhou chronologicky podle data a s kalendářem se pracuje velmi jednoduše: karta opatřená aktuálním datem se zapře o čelní stranu plátěné krabičky (nebo se jinak vystaví) a druhého dne se zasune na konec řady.

Věčný kalendář vznikal mezi lety 1979–1985 a přirozeně je vybaven především krásnými vedutami z různých koutů Šumavy. Jenže klasifikovat dílo jako pouhý kalendář je mylné. Hned z prvního otevření plátěné krabičky je zřejmé, že 370 litografií je především soukromou galerií děl Milana Kohouta, do níž vás autor laskavě zve. A pokud začnete (oproti návodu sepsanému výše) kartami listovat a probírat se jimi soustavněji, soustředěněji, zjistíte, že název díla je přinejmenším zavádějící.

Upíjet krásu obrazů po malých doušcích každý den je rozhodně možnost, ale zvídavému či zkušenému čtenáři nebude stačit. Text, který je komponován do velké části obrazů, vybízí ke skutečnému čtení, k interpretaci, ke skládání malých obrázků do obrazu jednoho konkrétního života. Třeba kusého a nedořečeného. Věčný kalendář je ilustrovaným životopisem Milana Kohouta, fotoalbem, které je snad místy intimní, ale tehdy právě natolik enigmatické, že se jej nezdráháte ukázat návštěvě.

Autor v něm konzervuje okamžiky, uchovává vzpomínky nejen pro sebe, ale i pro své blízké, a třeba i pro náhodného čtenáře, pro kterého už mohou mít jen význam estetický. Ony vzpomínky vydává výtvarně i slovem tak, jak je sám nažil, jak mu je paměť vydala. A jejich prostřednictvím zobrazuje především krásu světa (a lidí!), kterou má člověk jako na dlani, k níž stačí jen zvednout oči, která leží na horizontu, ale mnohem spíš ještě blíž. Pro takovou krásu netřeba jezdit přes půl světa, netřeba se pro ni zavírat do galerie, protože ji obyčejně najdete tam, kudy zrovna procházíte.

Helena Černohorská