Krištof Kintera 730920/0184

Katalog s úvodním textem od Tomáše Pospiszyla a s rozhovorem s autorem, mapuje tvorbu Krištofa Kintery mezi lety 1995 až 2005.

Schéma provozu

Moderní umění, a to, co přišlo po něm, je jednou z nejvíce specializovaných oblastí, kterou kdy západní civilizace vyprodukovala. Moderní i současní umělci se přitom k této civilizaci, která je stvořila, nikdy nechovali s velkou úctou. Často hlásali nutnost její reformy nebo přímo úplného odvrhnutí. V devatenáctém století vyzývali k útěku do exotických krajů, ve století dvacátém nezřídka plánovali změnu celého světa. Pro umění posledních sta let je charakteristický obdiv k projevům, které byly většinou lidí považovány za beznadějně „primitivní“.

Civilizační kritika nebo alespoň bdělá ostražitost vůči principům fungování společnosti přitom není doménou pouze umění. Vznikají stále nová a nová hnutí, která se snaží vytvořit vlastní paralelní svět s vlastními zákony. Nezříkají se přitom technologie, která je produktem systému, proti kterému se bouří, ale používají ji k jiným, z hierarchického kontextu okolní civilizace vyvázaným způsobem. Západní krajinu křižují karavany na okolním světě nezávislých soundsystémů, vznikají komunity propojené mobilními sítěmi. Tak, jako se umění avantgardy propojilo s uměním přírodních národů či výtvarnými projevy dětí či choromyslných, dnešní architekti se inspirují improvizovanou architekturou slumů a chatařstvím, teoretici médií obhajují vypalovače cédeček, a výtvarní umělci berou velice vážně ty, kteří nejrůznějším způsobem recyklují produkty rozbujelého průmyslu.

I Krištof Kintera působí dojmem dobrovolného civilizačního bezdomovce, který si ze všeho nejvíc zakládá na svobodě nazírat věci zvenčí. Neprchá přitom někam na Tahiti, ale zajímá ho často zdánlivě banálním způsobem zkoumat mechanismy okolní společnosti. Jako každý současný umělec je v hierarchii potravního řetězce civilizačního metabolismu kdesi úplně nahoře, neznamená to ale, že by byl elitář. Pracuje jednoduše, vždy jen tak, jak mu jeho vlastní schopnosti a prostředky dovolí.

Z mnohých Kinterových děl se zdá, jako kdyby náš svět prošel nějakou nepozorovanou apokalypsou, po které se přeživší musí spokojit s obratným využitím trosek a odpadků, které tu po sobě katastrofa zanechala. Zmutované předměty získávají svůj vlastní život, díky poblázněné elektronice a nekontrolovatelným biotechnologiím se stírá hranice mezi živým a mrtvým. Kintera pracuje s tím, co nachází kolem sebe. Jistě, něco podobného lze říct asi o každém umělci, o Kinterovi snad přeci jen o něco víc. Je to sběrač, který se živí nálezy předmětů a situací. Nakupuje, recykluje předměty i nápady, posouvá je do souvislostí, pro které nebyly zamýšleny, pomáhají ale osvětlit jejich podstatu. Je to hacker zboží, jehož charakterizuje především schopnost improvizace. Absurdita současného světa v jeho výtvorech vynikne právě proto, že jsou většinou nenápadné, divák se k nim musí obrazně i metaforicky přiblížit, aby je uviděl a uslyšel. Tyto tiché subverzivní zásahy nechtějí maěnit vnější svět, nechystají revoluci, ale jejich ambicí je proměnit naše vnímání okolního světa i sebe samých.

Tomáš Pospiszyl