Barbora Klímová – Těm, kdo se tady nenarodili

Katalog vznikl na základě výstavního a výzkumného projektu Těm, kdo se tady nenarodili, připraveného pro Výstavní síň Sokolská 26 v Ostravě.

Ke katalogu vyšla čtyřstránková příloha "Olomoucký okruh".

Texty z katalogu k výstavě

Výstava Těm, kdo se tady nenarodili je reakcí na zkušenost s olomouckým uměleckým prostředím

Krátce nato, co Barbora dostala nabídku Galerie Caesar, rozjela se do Olomouce. Možná ještě pod vlivem výstavy Příští týden v tvém bytě (uskutečněné společně s Jesperem Alvaerem v Českých Budějovicích, 2005) zamýšlela soustředit se na lokální problematiku. Už během prvních setkání s místními umělci ji zaujalo, že jsou nadmíru přitahováni úvahami o vlivu tradice a prostředí na jejich tvorbu a tématem kulturní identity. Stejně tak ji upoutaly některé aspekty performancí Vladimíra Havlíka ze 70. let – ty, jež se odehrávaly v městském prostoru a tím souvisely s Barbořiným zájmem o souvislost mezi urbánním prostředím a naším každodenním jednáním. Do započatých příprav výstavy nečekaně zasáhla nominace na Cenu Jindřicha Chalupeckého. Jelikož Barbora právě řešila, jak se vyjádřit k Havlíkovým performancím, rozhodla se kvůli výstavě finalistů ceny vyjít ze svých záměrů pro Caesar a zahrnout také akční umělce působící mimo olomoucký region. Pozvání Galerie Caesar tak nepřímo stojí za Barbořiným úspěchem, protože za remake vybraných „urbánních“ performancí ze 70. let cenu získala. Na druhou stranu ji tento úspěch postavil před otázku, jak k „olomouckému tématu“ nově postavit. 

Když přijde někdo cizí

Podoba Těm, kdo se tady nenarodili je tedy jakýmsi druhým návrhem. Má povahu intervence do vztahů a hodnot olomoucké umělecké komunity. Během mnoha rozhovorů a při čtení textů o umění z Olomouce si Barbora všimla, že v nich opakují některé pojmy. Část z nich je součástí teoretických definic olomoucké kulturní identity, jiné jsou pronášeny už jaksi automaticky. Ale jaký vztah k nim olomoučtí umělci mají? Nevědomě se s nimi ztotožňují? Uvažují o nich? Chtějí je jich zbavit? A nebo se jim poskytují pohodlný pocit, že jejich život a tvorba patří do sítě konkrétních souvislostí? Výsledkem byl dotazník a z jeho výsledků vytvořený soubor sloupcových grafů, jež - jak je u Barbory zvykem - trochu matou svou podobností s minimalistickou sochou.Dá se říct, že polemika s těmito pojmy může mít informativní hodnotu pro hosty, turisty, cizáky… všechny, kdo se tady nenarodili. Podle mého názoru ale míří především na domácí publikum. Podněcuje ke srovnávání, nové, individuálního zamyšlení nad naším vztahem k těmto pojmům, ke hledání vlastního postoje. Protože sloupcové grafy nemají objektivistické nároky sociologie (na to je vzorek příliš malý a nedůsledně vyhledaný a dotazník subjektivní) a nedávají rozhřešení, vstupují do komunikace jen jako příčný řez jejími vysledovanými dominantami. Takového řezu (vhledu) je schopen pouze jednotlivec stojící vně určitých vztahů, nezasvěcený do komplikovaných struktur sdíleného sebe-pojmenovávání. Ten, kdo se tady nenarodil. Někdy totiž stačí, aby někdo zvenčí řekl, co mezi námi zahlédl, a my nadlouho nemůžeme některé věci myslet a bezmyšlenkovitě říkat… aniž bychom si vzpomněli, že to někdo viděl a řekl. Kvalita Barbořina projektu tedy tkví hlavně v jeho následné rezonanci.

Procházky ve dvou

Vztah k místu vedl Barboru i k sérii procházek s olomouckými umělci a historiky umění po Olomouci. První inspirací k nim byla poznámka Henry Davida Thoreaua o rozdílné povaze procházky o samotě a procházky ve dvou. Je to pozorná myšlenka. Avšak pravděpodobně každý, kdo se ve dvou už procházel, ví, že procházek ve dvou je více druhů. Barbora zvolila takový, kdy je provázena průvodcem a ten je chtě nechtě vystaven určité zodpovědnosti. Za vzájemného mlčení, kdy Barbora nemohla ovlivnit dráhu společné chůze a průvodce nic vysvětlovat, šli ulicemi města. Teprve potom nechala průvodce vzpomínat. V jednom z e-mailů mi napsala: „Věřím tomu, že to je naprosto jiné, než když ty lidi jenom oslovím, aby mi vyprávěli o Olomouci. Může se v něm (ve vyprávění – pozn. aut.) prolínat zkušenost chůze ve dvou, zážitky z procházky, jejich osobní zkušenost s místem“. Také v tomto případě však Barbora chtěla pouze navodit situaci, kdy chování nemůže odpovídat normálu a tím se mění i promluva o ní. Na výstavě narazíme pouze na záznam druhé části akce – vyprávění. Zážitek procházky je záznamem nepřenosný. Promluva o ní však může být najednou osobitým, neopakovatelným příběhem místa. Pro ty, kdo se tu nenarodili, může být i hlubším odhalením pohnutek, proč člověk ke „svému“ místu lne.