A2 – 1/2024 / JIŘÍ WOLKER

Je to malebná zimní scéna, jako z disneyov­ské vánoční povídky: „Zima byla krutá, venku hustě sněžilo a vanul ostrý, mrazivý vítr, který do vozu foukal všemi skulinami. Mléko, které jsem vzala na cestu pro Jiřího, zmrzlo v láhvi, a aniž jsem si byla uvědomila nebezpečí, proti všem předpisům dopravním ohřívala jsem je ve voze na lihovém kahanci, postaveném na zemi, a podávala je Jiřímu, který je s chutí popíjel. Ba i biscuit v mléce namáčený pojídal, čile přitom hovoře a rukama rozkládaje, jsa podle zdání v dobré a svěží náladě. Byla to ovšem u něho jen horečná fantazie; naprosto nevěděl, kde je a co se s ním děje.“ Takto poutavě je v knize Jiří Wolker ve vzpomínkách své matky líčen převoz smrtelně nemocného básníka domů ze sanatoria v Tatranské Poliance pár dní před jeho úmrtím 3. ledna 1924.

Jak vidíte, i tragédie mají své rozmarné, živé momenty, kterými se dá hezky uvést novoroční editorial. Zároveň nás podobné střípky upozorňují na konstruovanost čítankových portrétů i historických narativů. Jiří Wolker totiž není jen postava z literárních dějin, ale také jakési pokusné zvířátko, bezbranné a v průběhu let k lecčemu využité, na němž můžeme sledovat, jak se tyto dějiny utvářely a proměňovaly. O spletitosti wolkerovské problematiky a rozmanitosti identit či interpretací, jež byly „věčně mladému“ básníkovi posmrtně přisuzovány, koneckonců vypovídají už jeho charakteristiky: od „dělníka“ přes „lidskou včelu“ až po „vojáka proletariátu“, nebo naopak „polotovar“, neprávem vyzdvihovaný „někam, odkud pád bude působit jako katastrofa“.

Aktuální pohled na Wolkerovo dílo snad není přímo katastrofální, je však přinej­menším rozporuplný. Na následujících stranách se zastavíme u některých typických témat a motivů, jako jsou srdce, mozoly nebo třídní nenávist. Dojde i na ideologicko­-estetické „boje o Wolkera“ a na to, proč mu bylo z marxistických pozic vyčítáno maloměšťácké pojetí revoluce. Zkrátka, vrátíme se do let, kdy se nejen básníkům zdálo, že lidstvo směřuje ke „komunismu bez přívlastku“ – což není parafráze Václava Klause, ale formulace S. K. Neumanna. Od doby, kdy se „tasilo srdce“ pro dobro světa a mléko zmrzlo v láhvi, právě uplynulo století.