A2 – 17/2021 KONEC MALÝCH KNIHKUPCŮ?

Zatímco můj starší bratr jako dítě věděl, že až vyroste, chce být důchodcem, já jsem si představoval, že bych se mohl stát knihkupcem. Oběma touhám byl přitom vlastní vrozený sklon k zahálce a značně zkreslená představa o skutečné povaze vysněných rolí. Já se například domníval, že knihkupec si pořád čte. Sedmnácté číslo A2 se snaží přijít na to, zda dlouhodobé ubývání malých knihkupectví nesměřuje k jejich úplnému zániku. Ale i když se říká, že vývoj nezastavíš, společně s knihkupcem Vladimírem Opatrným, jenž je jedním z respondentů naší ankety, věřím, že vyspělé kultury „deklarují větší podporu knihám než kupectví“. Jak by podpora malým knihkupcům – a čtenářství vůbec – mohla vypadat, se dozvíte z textu Hany Blažkové. Jiří G. Růžička se zase ohlíží za proměnami tuzemského knižního trhu od počátku devadesátých let. „Kniha je kniha je kniha“ píše ve svém pamfletu Proti Amazonu spisovatel Jorge Carrión, který se odmítá smířit s myšlenkou, že by se s literaturou obchodovalo úplně stejně jako třeba s topinkovači. Zaměřili jsme se i na dopady pandemie covidu­-19, zdá se ale, že největší hrozbu pro malé knihkupce představují velcí internetoví prodejci. Mění se však i postoj ke čtenářství: „Mít doma velkou knihovnu už není cool,“ konstatuje v rozhovoru čísla vydavatel a knihkupec Josef Jindrák a nám nezbývá než si připomínat slova Varlama Šalamova: „Knihy jsou tím nejlepším, co můžeme v životě vlastnit, jsou naší nesmrtelností.“ Je sice pravda, že k naplnění domácí knihovny už dnes kamenné obchody nutně nepotřebujeme, přesto v dobrých lokálních knihkupcích vidíme důležité prostředníky mezi autorem a čtenářem, o něž bychom se neměli nechat připravit.