Prostor útěchy v prchavém světě

Sakrální architektuře se ze strany současných architektů už věnovala značná pozornost, avšak základy tohoto specifického architektonického oboru se zatím mnoho z nich nezabývalo. Pojem „sakrální“ se v současné architektuře kostelů interpretuje většinou jako autorův osobní prožitek nějaké atmosféry prostoru, kterou za sakrální považuje. Mnoho současných kostelů je snad i z tohoto důvodu významově vyprázdněných nebo používá prvoplánovou symboliku.

Tato práce se zabývá aktualizací tématu architektury kostelů ad fontes, tedy od základů. Jsou zde představeny počátky tohoto architektonického směru, ze kterých dále ideově čerpám a prověřuji, jak mohou původní architektonické prostředky fungovat dnes. Jak se mohou uplatnit v současném návrhu kostela, nezaujatém tím, „jak se dnes obvykle sakrální architektura staví“. Kniha se zaměřuje přímo na sakrální prostor určený pro liturgii, tedy běžný kostel se zaměřením na podélnou kostelní typologii, která tvoří základ evropské tradice sakrální architektury.