Nekropole

Nekropole je jedna z nejpřekládanějších knih slovinského prozaika a esejisty Borise Pahora. Podává v úplnosti obraz života (neživota, smrti) v lágru. Součástí knihy je také úvod ke knize esejisty a spisovatele Claudia Magrise, v níž autor píše: „Mocný lidský dech provází jasná, strohá preciznost v dokonalé vyprávěcí struktuře, v níž se protíná líčení minulosti – věznění znovu prožívané s nepomíjejícím pocitem hrůzy – a zpráva o dnešku, o návštěvě po mnoha letech onoho asanovaného pekla, z něhož se stalo muzeum a memento sebe sama… Nekropole je mistrovským dílem (pokud lze užívat estetických měřítek u svědectví o absolutním zlu) také onou průzračně čistou strukturální osvíceností, oním prolínáním časů – verbálních i existenciálních –, z nichž se spřádá vyprávění… Čtete knihu o historické hanebnosti, z níž se stala všeobecná bezútěšnost, absolutní prázdno.“

Boris Pahor (1913–2022) byl prozaik a esejista, který patřil ke stěžejním intelektuálním osobnostem slovinské menšiny v Itálii. V jeho životních osudech i samotném díle se zračí všechny hrůzy, které přineslo 20. století. V prvním románu z prostředí Terstu Město v zálivu (1955) staví hlavního hrdinu před dilema, jak se vypořádat s příslušenstvím k národnosti, odsouzené k osudu lidí druhého řádu, s dilematem podvolení a lhostejného smíření nebo vzdoru s tragickými vyhlídkami při konfliktu s mocí. Totéž téma následně variuje i z perspektivy mladé dospívající dívky v románu Parník troubí na ni (1964). Jeho zdaleka nejpřekládanějším románem je však Nekropole (1967), který zachycuje jeho vzpomínky na období strávené v koncentračních táborech. Je autor celé řady dalších románů a povídkových knih, mj. tzv. terstské románové trilogie Mimo peklo jsou lidé (1958), Zatemnění (1975) a V labyrintu (1984). Významnou součástí jeho díla je i esejistická tvorba.