Nedostižné portréty Gutty

Roku 1892 do Prahy přicestovala skupina takzvaných dahomejských Amazonek, které měly na Střeleckém ostrově lokálnímu publiku předvádět způsoby života v africké vesnici. Součástí skupiny byla i mladá žena jménem Gutta. Ta po pár týdnech zemřela a z jejího pohřbu na Olšanských hřbitovech se stala mezinárodní „mediální senzace“. Dva roky od pohřbu byly Guttiny ostatky vykopány a uloženy do univerzitní sbírky, jež byla později transformována do Hrdličkova muzea člověka v Praze. Zde jsou její ostatky vystaveny dodnes. Polský umělec Ludomir Franczak hledá v eseji „Nedostižné portréty Gutty“ zapomenutý příběh jorubské ženy a ptá se, jak se vztahovat ke středoevropské koloniální minulosti a k násilí, které bylo pácháno na tzv. Druhých. Jak eticky reprezentovat ty, kdo byli vystavováni na tehdejších „etnografických přehlídkách“, aniž bychom znovu – pouze v jiném kontextu – kapitalizovali jejich obraz? Franczak se prostřednictvím uměleckého výzkumu pokouší nacházet tvůrčí strategie, jejichž pomocí lze zodpovědně vyprávět příběhy těch, kdo jsou převládajícím pohledem evropských dějin opomíjeni.