Krajina a krajinné struktury jsou námětem umění od prapočátku, do jisté míry souvisí s evolučním vývojem člověka - jsou spojeny s naší orientací v prostoru. Krom toho vnějšího jsou ale stejně často podnětem ke zkoumání prostoru, který se nachází uvnitř. Na straně jedné tedy plní funkci didaktickou, na straně druhé jsou hluboce romantické, to skutečně velké, transcendentní, s čím umění operuje, hledají v těch nejjemnějších zákoutích duše. Demonstrují proces, pro nějž Maurice Merleau-Ponty používal pojem internacionální oblouk a Martin Heidegger opis Dasein. Obojí směřuje k témuž - k pojmenování základní podmínky naší existence ve světě, jíž je tělo a tělesná zkušenost. Ve smyslu merleau-pontyovském je právě ono nástrojem noření se “dovnitř”, do věcí, do dějů, do jejich vlastní existence. V tom heideggerovském je přijetí jeho vlastní dočasnosti podmínkou bytí, které je autentické, sama se sebou smířené.
Strategie, které pro svou tvorbu volí Lenka Falušiová, je v tomto kontextu zajímavá ze dvou důvodů. Tím prvním je to kombinace kresby a grafiky, dvou subtilních technologií, které ale nejvíce souzní s tělem a jeho přirozeným pohybem - ruka uchopuje viděný předmět, transformuje jej a navrací mu bytnost v jiném časoprostorovém měřítku, přičemž tento proces přesně následuje ten poznávací či rozpoznávací. A druhým je pak vlastní způsob zachycení, vytváření struktur, které se jako intuitivní pouze jeví. Bez bezpečné míry znalosti a zkušenosti bychom podobného výsledku nedosáhli nikdy. Je zjevné, že nejen Lenčino oko, ale také ruka přesně ví, co dělá.
Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.
Přidat komentář
