Ján – Milan Mazúr

Jedním z nejvýraznějších výrazových prostředků v tvorbě Milana Mazúra, který již delší dobu využívá, je jeho uchopení narace jakožto nelineárního vrstvení situací a scén, jež se v jeho videích, instalacích a jak je tomu i tomto případě, v textu, slévají ve vybroušenou syntézu propojující mnoho faset ke stejnému bodu směřujících pohledů.

Zatímco doposud využíval ve svých pracích především média videa, nabitého senzualitou, inspirovanou stejně tak estetikou filmové řeči, jako postprodukčním eklektismem digitální konzumní vizuality, ve svém současném projektu paralelně vstoupil i na pole mnohem intimnějšího a kontemplativnějšího média psaného slova. Vizuální příběhy, které divákům doposud vyprávěl se vždy do značné míry pohybovaly v prostorech idiosynkratického mýtu čerpajícího sice z autorovy osobní zkušenosti, ale současně se od ní právě svou specifickou estetikou a obecnějšími tezemi distancující.

Mazúrem napsaná kniha Ján ale nejen překračuje dosavadní bariéry mezi rolí autora a jeho osobního života, ale především nabízí vyloženě empatický přístup, rozpouštějící hranice mezi vypravěčem, tím druhým a tím co byl. Jinými slovy, hranice osobnosti, času a prostoru se v textu pohybujícím se mezi monologem a dialogem, mezi touhou autora uchopit tajemný osud svého praděda a současným sociálním kontextem, neustále pronikají. Nejspíše i díky předchozímu autorovu více distancovanému přístupu k osobní zkušenosti, se mu i v této biografickým materiálem naplněné práci podařilo udržet dostatek operačního prostoru mezi rolí autora-tvůrce a autora-tématu. Jazyk, kterým se vyjadřuje je přes svou experimentální formu již vlastně klasický, nelze si nevšimnout především paralel s texty surrealistických a existencionálně orientovaných autorů, což podtrhuje i způsob využití střídmého ilustračního materiálu, propojujícím knihu i s připravovaným autorovým filmem.

Určitě jde na tomto projektu Milana Mazúra ocenit jeho schopnost proniknout onou někdy tak přeceňovanou úzce chápanou „současností“ a s ní spojenými efemérně „zásadními“ tématy, směrem ke komplexnějšímu chápání našeho pobytu v tomto světě jako křižovatky zkušeností a okolností, mající své kořeny jak v našem bezprostředním okolí, tak v hluboké minulosti. Zvolená poetická forma, narušující exaktní a lineární narativní konstrukci montážemi imaginativních a sugestivních prvků, je v mnoha ohledech vlastně kongeniálním překladem autorových vlastních vizuálních strategií.

Viktor Čech