Hoří chemička, něco si přej

Ve vybydlených panelácích, během vyvolávaní duchů, nebo pozorování mraků nad litvínovskou chemičkou narážíme na hranice (ne)-důvěry a hloubku vrytých předsudků, ale také na sílu vznikajících spojenectví a krátkých momentů sdílené radosti. V těch alespoň na chvíli roztávají všechny bariéry a Janov patří všem. Druhá část příběhu se odehrává někde hluboko uvnitř, v myšlenkové krajině, kde se realita neustále konfrontuje s nesplnitelnou touhou po rovnosti, a kde se mezi sebou proplétají otázky týkající se pojmů integrace, kulturní kolonizace a podoby života uvnitř vyloučených lokalit. Text vznikl během pokusů vytvořit prostor pro sdílenou kulturu Podhoubí v sousedském domově Libuše v Janově.