A2 – 4/2024 / PALESTINA VS. IZRAEL

Když jsem před mnoha lety jako středoškolák odjížděl na prázdniny do Izraele, trpěl jsem v Česku podle všeho velmi rozšířenou romantizující představou o zemi, kterou židovský národ proměnil z vyprahlé pouště v zelenou oázu demokracie na Blízkém východě. Že je realita o něco složitější a nejednoznačnější, začalo se ukazovat už na letišti, následně v kibucu v bezprostřední blízkosti Gazy a pak samozřejmě při návštěvě Palestiny. Česká politika jako by se z podobného uhranutí nedokázala vymanit dodnes. „Češi milují Izraelce více, než Izraelci milují Čechy.“ Tak uvedl svůj proslov na konferenci o česko­-izraelské spolupráci v době uzávěrky tohoto čísla národněbezpečnostní poradce české vlády Tomáš Pojar. Těžko si představit větší míru servility a zároveň i zhrzenosti.

Budoucí konflikt byl možná přítomen už ve starém hesle „země bez lidí pro lidi bez země“, které si přivlastnili sionisté, i když samozřejmě věděli, že území historické Palestiny nikdy prázdné nebylo. Aktuální číslo A2 se izraelsko­-palestinskému konfliktu věnuje čtyři měsíce po bestiálním masakru Hamásu, v době stále pokračující izraelské vojenské odvety v Gaze. Ta je z půlky srovnána se zemí, každý den v ní umírají civilisté a probíhá tam humanitární katastrofa. Zatímco v Česku je v současnosti každý druhý odborníkem na blízkovýchodní politiku a vláda představuje svou bezvýhradnou podporou Izraele takřka světové unikum, my se spíše snažíme hledat hlubší souvislosti. „Není to boj mezi dobrem a zlem, ale spíš tragédie v tom nejstarším a nejvlastnějším smyslu,“ napsal Amos Oz v eseji Mezi dvěma právy s tím, že „v zásadě jde o spor mezi dvěma oběťmi“. Ani bojovně naladěný palestinský básník Mahmúd Darwíš se „nedíval na Židy jako na ďábly či anděly, ale jako na lidské bytosti“.

Zdánlivě nekonečný svár má ­nicméně asy­­metrickou podobu, což v situaci, kdy to od­nášejí ti nejslabší, nesmí zapadnout. V české imaginaci však tato asymetrie nabírá převrácenou podobu a Izrael se fantasmaticky spojuje s Ukrajinou. A to navzdory tomu, že izraelský premiér Netanjahu v roce 2014 odmítl odsoudit anexi Krymu a po začátku ruské agrese jeho vláda s ohledem na vztahy k Putinovu Rusku dlouho lavírovala. Jako bychom před spletitostí a nejednoznačností konfliktů, jako je ten izraelsko­-palestinský, stále měli potřebu unikat do vyprávění o střetu Dobra se Zlem.