A2 – 23/2024 / JAK VYSTAVOVAT LITERATURU

V říjnu to byly dva roky od doby, co strahovský Památník národního písemnictví změnil své působiště a transformovaný v Muzeum literatury otevřel v bubenečské vile stálou expozici Rozečtený svět. Uvádějí ji slova Vladimíra Holana: „Nikdy nevíme, jaký stav sevřel nebo uvolnil toho, kdo přistoupil k četbě.“ A logicky následuje pochybnost: „Co vlastně vystavujeme, vystavujeme­-li literaturu?“. 

Toto zdánlivě banální tázání, které vymezuje i téma letošního třiadvacátého čísla A2, však nevede k jednoznačným odpovědím. Naopak, vybízí k dalším otázkám. Dá se vůbec onen zastřený stav osamoceného čtení, o němž píše Holan, zprostředkovat? Může přimět muzejní expozice příchozí ke čtení? A má se o to vůbec pokoušet? Co dělat, aby se díla, jež ožívají až při čtení, nezměnila v pouhé historické artefakty či doklady? A naopak, jak zohlednit jejich materialitu? A jaká je vůbec role paměťových institucí v 21. století? Mají hájit kánon a sdílenou kulturní paměť, nebo dávat prostor marginalizovaným hlasům a zpochybňovat zažité narativy? Lze skloubit bdění nad tradicí s nutností popularizovat a reflektovat aktuální trendy a dobové diskuse?

K hledání odpovědí jsme přizvali v první řadě ty, kdo se podílejí na řízení, koncepci či edukačních programech Muzea literatury, ale také kulturní pracovníky, kteří uvažují o možnostech, jak v prezentaci literární historie využít nová média či emocio­nální kurátorství. Pro srovnání se podíváme do Polska, ale dočtete se také o rodných domech a světničkách českých velikánů, o lpění na fetiších nebo o tom, že informační cedule vytvářejí bariéru mezi vzděláním a kultem. Koneckonců mezi pečlivě uchovávané literární památky patří – ať se nám to líbí, nebo ne – i třísky z rakve Karla Hynka Máchy nebo žehlička coby jediný artefakt upomínající na Boženu Němcovou…