Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny č. 40, 2026

Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny 40/2026 přináší pětici tematicky různorodých studií a jednu recenzi. V první studii, nazvané „Politické zásahy do fungování galerií a muzeí umění ve střední Evropě“, se Ondřej Horák a Andrea Kaňkovská zabývají vlivem konzervativních vlád na kulturní instituce v Polsku, Maďarsku a na Slovensku, resp. na jejich personální a programovou proměnu v letech 2010 až 2025. „Poučení z případů ostatních zemí V4 nevede k jednoduchému závěru o potřebě chránit kulturu před politickými zásahy, ale spíše k pochopení, že kulturní pole je neustále formováno mocenskými vztahy, které nelze zcela eliminovat – pouze zpřehlednit, zpomalit a distribuovat tak, aby případné změny režimů nenarušovaly základní institucionální, především personální kontinuitu,“ shrnují autoři v závěru svého příspěvku. Následující článek Zuzany Kriškové je spíše historický, od předchozí studie však přesto není příliš vzdálen v čase ani tématem. Konkrétně se věnuje normalizačnímu období na pražské AVU, kde zkoumá různé druhy mocenských vztahů, které na institucionální rovině ovlivňovaly personální politiku ve světě umění. Proč právě na Akademii, ve srovnání s ostatními vysokými školami uměleckého zaměření v Československu, měly posrpnové čistky relativně omezený dopad a proč si tak AVU udržela značnou personální kontinuitu? Zpět do žhavé současnosti čtenáře vrací Jiří Melzmuf. V článku o „proměně vazby obrazové informace na její nosič“ pracuje s klasickým marxistickým pojmovým aparátem, aby odkryl strukturální souvislosti zdánlivě bezpracné nadprodukce vizuálních obsahů, kterými jsme zahlceni na sociálních sítích a digitálních platformách. Zdánlivé osvobození fotografie od „hmoty“ slouží podle autora primárně k tomu, aby „zakrylo drastickou exploataci přírodních zdrojů i lidské práce a učinilo ji neviditelnou a obtížněji zpochybnitelnou“. Technologicky zprostředkovaná však v naší společnosti není jen reprodukce vizuálních obsahů, ale také reprodukce v daleko intimnějším smyslu, totiž samotné biologické pokračování člověka jako druhu. Denisa Michalinová se ve svém textu věnuje současným uměleckým projektům, které různými způsoby tematizují ektogenezi, tedy vývoj plodu mimo tělo. Na konkrétních příkladech (instalace UNBORN0X9 či díla kolektivu Keiken) sleduje historii i současné uvažování o této technologii, která by mohla sloužit jako nástroj emancipační, anebo naopak i jako nástroj zintenzivňující tradiční nerovnosti mezi různými znevýhodněnými skupinami obyvatel. Poslední studii čísla napsala Eva Skopalová. Inspirována především Paulem Ricoeurem a M. M. Bachtinem v ní prostřednictvím pojmu chronotop tematizuje výstavu jako prostorové médium. Výstavy a-Historische klanken (1988) a Doba Karla IV. v dějinách národů ČSSR (1978), pracující s polytemporální kombinací děl z různých historických období, autorka prezentuje jako diskurzivní média, která umožnila artikulaci nelineárního času prostřednictvím specifické konstelace artefaktů. Čtyřicátý Sešit pak uzavírá recenze Tomáše Murára na dvousvazkové Dějiny českých dějin umění (Praha: UMPRUM 2020, 2025) Mileny Bartlové. Navzdory tomu, že se autorka v úvodu publikací přihlásila k ambicióznímu teoretickému aparátu, zůstává podle Murára její výklad spíše popisem institucí, publikační činnosti a vzájemných vztahů jednotlivých aktérů. Současně recenzent přiznává, že v českém prostředí se jedná o poměrně rozšířený problém.