Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny 6-7/2009

Dvojčíslo 6-7 Sešitu je věnováno estetice a jejímu komplikovanému vztahu k současnému vizuálnímu umění a kultuře obecně. Estetika se hlásí k přesvědčení, že existuje specifický modus vztahu člověka ke světu, který umělecké techniky mají za cíl prostředkovat. S tímto vztahem se tradičně spojují výrazy jako bezzájmovost, krása, účelnost bez účelu, estetická zkušenost, estetický soud. Za posledních padesát let byly tyto termíny na poli teorie umění vystavěny těžké kritice. Dějiny západního umění, jak se zdálo, usvědčovaly estetickou teorii ze zastaralosti. Na teorii umění, která se chtěla oprostit od estetiky ale čekala nevyhnutelná volba: buď obhájit existenci svého předmětu v radikálně nových termínech, nebo rezignovat na to, že je jejím předmětem něco specifického, co vyžaduje vlastní kategorii. Obě možnosti skýtaly jisté přísliby, ale i nástrahy. Velmi neuspokojivé se například ukázaly pokusy dát nové odpovědi na to, co je to umění. A právě čím dál zjevnější omezení takových odpovědí vedla některé k potřebě vrátit se zpět a promyslet znovu konfiguraci moderního umění a estetický obor rozpravy, ve kterém byla tato konfigurace formulována. Intelektuální rámec modernistické umělecké praxe tvoří právě moderní estetika. Chceme-li tedy pochopit, co to je být moderní v umění a zda je to dobře, nebo špatně, musíme vzít v potaz slovník, který se formoval při promýšlení problémů, které se nám dnes mohou zdát mimo obzor relevance. To je alespoň přesvědčení sdílené většinou autorů zastoupených v tomto Sešitu.