Podmínky nemožnosti VI/VII – Technický detail

Označíme-li problém, který vyvstane v průběhu nějaké činnosti, za „technický detail“, míníme tím, že se netýká podstaty vytyčených cílů, ale tvoří jen dílčí překážku při jejich realizaci. Podobně, vstoupí-li někdo do debaty s „technickou“ poznámkou, dává tím na vědomí, že nechce zaujímat stanovisko k věcnému jádru sporu, ale pouze poukázat na nějaký procedurální aspekt rokování. Drobná technická zlepšení slouží ku prospěchu věci nezávisle na tom, co si kdo o té věci myslí, protože se netýkají stanovování účelů, ale jen prostředků jejich uskutečnění. Hlavně aby „to“ fungovalo, ať má „to“ jakoukoli povahu.

Technické otázky a návrhy jejich řešení jsou obvykle prezentovány jako něco nestranného a hodnotově neutrálního, co se nachází mimo ideologii. Právě to je však důvodem, proč je technika hlavní doménou, skrze niž ideologie působí. Na rozdíl od odpovědí na otázky, co máme považovat za pravdivé, morálně správné či esteticky přijatelné, řešení technického problému nevyžaduje legitimizaci, ale má vyplynout automaticky z objektivně daných faktorů, jako jsou čísla, materiály či výrobní postupy, do kterých vidí jen experti. Navíc se vždy týká pouhých detailů, s nimiž je zbytečné většinu lidí zatěžovat. Jenže „the devil is in the detail“: prostřednictvím drobných úprav technika postupně mění svět a život k nepoznání, aniž by za tu změnu nesly odpovědnost konkrétní lidské bytosti se svými motivy a rozhodnutími.

Co je „technika“ zač? Co je to za tajemnou bytost, která nás podrobuje své univerzální a abstraktní moci právě tehdy, když se zdá, že slouží našim partikulárním a konkrétním potřebám? Myslitelé dvacátého století vynaložili dost úsilí na to, aby vyjádřili hrůzu lidského subjektu z techniky, která se mu vymkla kontrole. Dle těchto výkladů je “technika” pojmenováním pro aplikované vědění, pomocí něhož člověk poznává svět s cílem jej ovládnout. Matematický základ moderní vědy odpovídá převaze hlediska užitečnosti, protože věci redukuje na zaměnitelné exempláře, se kterými se snáze manipuluje. Vědecko-technické převálcování přírody se ovšem obrací proti svému vlastnímu strůjci: prizma abstraktních schémat již člověku nedovoluje nacházet ve světě smysl; v podmínkách všeobecné zaměnitelnosti individuum již není s to obhájit vlastní jedinečnost… Zatímco z podobných kritik technické racionality se časem stalo akademické klišé, hrůza z techniky puštěné ze řetězu získala další živnou půdu v popkulturní imaginaci. Díky tomu mohla být na mnoho způsobů vylíčena vize budoucnosti, ve které stroje přebírají vládu nad světem a z člověka činí přežitek.

Dnes se status techniky zdá být mnohem komplikovanější a rozporuplnější. Tradiční dualismus živého a strojového se stává nejistým: stroje ožívají, myslí, učí se a údajně také sní, zatímco organická látka těl obrůstá umělými doplňky. Hrůza z ničivých důsledků technického přetváření světa mezitím znovu, v souvislosti s antropogenní klimatickou změnou, nabývá palčivé aktuálnosti. Možné postoje, které lze k této výzvě zaujmout, sahají od odmítnutí výdobytků moderní techniky ve jménu návratu k původní jednotě člověka a světa přes chlácholení těch, kdo vkládají poslední naděje na vyřešení globálních krizí do vědecko-technologických inovací, až po návrhy přesměrovat existující technologie, jež dnes slouží sebedestruktivnímu konzumerismu, k budování solidárnějšího a ekologicky udržitelnějšího způsobu života. Všechny tyto varianty se ale zdají být velmi vzdálené každodenní zkušenosti jednotlivců, a tak se na pozadí globálních dilemat dál množí nejrůznější “techniky já” coby formy péče o sebe sama a utváření vlastní identity. Ať už však v díle sebetvorby dosahujeme sebevětší dokonalosti, zdá se, že stále zůstáváme o krok pozadu za rozvojem technik dohledu, kontroly a ovládání, kterým naše životy podléhají. Abychom unikli pocitu bezvýchodnosti, nezbývá nám, než se upnout k technice ve smyslu drobné praktické dovednosti – od uměleckých a řemeslných technik až po techniky přípravy kávy, zvládání vzteku nebo usínání.