Japonismus v českém umění

Inspirace japonskou estetikou a uměním v evropské kultuře od druhé poloviny 19. století označujeme termínem japonismus. Souvisí se znovuotevřením Japonska mezinárodním obchodním vztahům a cílenému dovozu japonského umění do Evropy v období Meidži (1868–1912). Japonismus v českém umění je reflektován v chronologické ose od druhé poloviny osmdesátých let 19. století do začátku třicátých let 20. století. Pojem české umění zde znamená nejenom umění vytvořené v kulturním prostoru českých zemí, jež charakterizovalo mnohonárodnostní složení umělecké sféry, ale také tvorbu českých umělců působících v zahraničí.

V bohatě ilustrované monografii jsou vysvětleny pojmy japonerie a japonismus, jejich kontrastní povahy po obsahové a formální stránce v kontextu evropského výtvarného umění, se zaměřením hlavně na pařížské prostředí, které významnou měrou ovlivňovalo české umělce. Jsou zde zmíněny hlavní znaky japonismu, spočívající v rozvedení umělecké invence pod vlivem některých formálních principů japonské malby a grafiky, jako je práce se štětcovými dukty, tvarovou stylizací a kompozicí zvýrazňující průhledovou perspektivu a zvětšený detail. Tyto rysy japonismu ovšem nepřebírají japonské výtvarné znaky prvoplánovou reprodukcí, a jsou tak v kontrastu s japoneriemi zaměřenými na vnější napodobení – imitaci. Ačkoli kniha navazuje na první vydání s titulem Japonismus ve výtvarném umění v Čechách z roku 2010, je jinak a podrobněji strukturovaná a rozšiřuje dané téma jak o nový obrazový materiál, tak také o nově získané poznatky včetně chronologického přehledu výstav japonského umění u nás.