Impromptu – Roman Haisel

Sebe-ironická, inteligentní a místy velmi zábavná meditace nad strastmi spisovatele na počátku jednadvacátého století – a v názorném předvedení. Autor se tváří v tvář problému románu nejdřív musí vyrovnat s otázkou, jak a proč vůbec začínat. Literatura coby osobní výpověď jako by byla sama sobě pohrobkem v době, kdy tradiční narativní techniky prošly znedůvěryhodněním a svět si sám sobě nadšeně stěžuje na přehlcení informacemi, komerčním a mediálním balastem. Autor svá umná interludia začíná a končí s odevzdáním, lhostejností, nesoustavností, která je zároveň komicky lidská – útržky se propadají v šum, ne-postavy umírají, mizí. Pasáže informačního šumu, tvořené změtí symbolů, ironicky vzbuzují otázky (ne)vyslovitelnosti. Naopak textové pasáže jsou samy literární vatou, bajkami o bezvýchodnosti, které vyplňují prostor a přitom skládají hold samospádu slov, tíhnutí jazyka k příběhu, jehož torza vznikají autorovi téměř navzdory. Kniha, která smysl psaní a literatury testuje skrze selhání v psaní a literatuře, a tak se paradoxně stává úspěšným mimetickým gestem – a literaturou. „Rozbor“, který si bere na mušku i leckde vzývané postmoderní rozebírání jako nástroj kritiky. (Olga Peková, Psí víno)