A2 – 22/2024 / Daniela Hodrová

Kdo si s monstrem zahrává, monstrem se stává, napsala kdysi v souvislosti s iniciačním románem literární teoretička a spisovatelka Daniela Hodrová. Cosi monstrózního je i v jejích textech. Románové syntaxi vládne bujení, kuklení, zavíjení. Příběhy nejsou vyprávěny, ale zaříkávány, tkány a požírány; v jejich labyrintech bloudí přízraky, mrtví znovu vyvolaní k životu, historické osobnosti a události pomíchané s intimní biografií. Město, které známe, dostává démonickou tvář a skutečné děje se představují jako směšnohrdinské loutkohry.

Pevné struktury a celistvost opouštějí i autorčiny teoretické texty: snahu říct vše o románu nahrazuje potřeba říct alespoň něco o zdánlivých margináliích, které unikají z našeho zorného pole. Zatímco prózy Daniely Hodrové dostávají nálepku intelektuálního cvičení pro náročné čtenáře a čtenářky, odborné práce někteří kritici považují za příliš lehkomyslné. Možná právě tato esejistická hravost, sbližování románu a eseje, způsobuje pozoruhodnou schopnost autorčina psaní přitáhnout pozornost k literatuře. Málokteré studentské či absolventské práce mají v sobě tolik uhranutí a fascinace jako ty, které vznikají pod vlivem Daniely Hodrové.

Poslední srpnový den, jen pár dní poté, co vyšel její završující román Co přichází aneb Cesta na Kouzelný vrch, Daniela Hodrová zemřela. Navzdory „kejklířským“ schopnostem i řadě literárních cen je pro mnoho čtenářů a čtenářek autorkou sotva viditelnou na periferii současné literatury. Aktuální číslo nemá být posteskem nad tím, o co česká literatura odchodem Hodrové přišla, spíše jsme chtěli ukázat, co díky ní v české literatuře zůstává. Třeba schopnost podržet důvěru ve smysl věcí, jež se jeví jako nejisté. „Ovšem že je psaní pomíjivé,“ řekla nám Daniela Hodrová v rozhovoru, který vznikl poté, co obdržela Státní cenu za literaturu (viz A2 č. 23/2011), „i když se s pomíjivostí potýká právě tím, že se ,to pomíjivé‘, ty příběhy, které mizí, pokouší zachytit. Litera je křehká, teď, co se vyskytuje převážně ve virtuálním světě, ještě křehčí a pomíjivější. To ji však nezbavuje smyslu – ve chvíli, kdy člověk píše a čtenář čte. Ostatně co my víme, zda to vše přece jen nezůstává někde ,zapsáno‘ – v dimenzi, o níž nemáme ponětí.“