A2 – 17/2022 / UKRAJINSKÉ STOLETÍ

Když jsem si vedoucímu tohoto vydání postěžoval, že nevím, jak začít editorial, protože nemám s gig economy jiné zkušenosti než z pozice klienta, trefně mi odvětil, že i práce v Ádvojce svým způsobem odpovídá negativům zakázkové ekonomiky. Smlouvy máme na dílo, zdravotní i sociální pojištění si platíme sami a jediný benefit lze spatřovat v knihách, které vám zůstanou, pokud na ně ovšem napíšete recenzi. Setkání s kurýrem rozvážejícím jídlo v době pandemie zřejmě zažil kdekdo a leckoho také „kapitalismus platforem“ zachránil v momentě, kdy ho protiepidemická opatření připravila o živobytí – mně například pozdní večeři domů vezla kadeřnice, vývojářka systémů umělé inteligence, recepční z hotelu nebo učitel jazykové školy. Bobtnající sektor je ale také laboratoří prekarizace, v níž se za domnělou nezávislost platí sebedisciplinací a termín flexibilita je synonymem nejistoty. „Znamená to, že jdete v noci spát a nevíte, jestli svou práci ještě budete ráno mít,“ řekl v jednom rozhovoru Noam Chomsky. Proto se v čísle zaměřujeme na ty, kdo jsou v zakázkovém odvětví nejohroženější, ať už jde o ženy nebo třeba kurýry na kolech, jimž může jít v ulicích o život. Kritika stávajících poměrů ale předpokládá i možnost odporu a následné nápravy, například prostřednictvím odborů, o čemž se dočtete v textu právničky a odborářky Šárky Homfray nebo v rozhovoru se sociologem Jamiem Woodcockem. Pro začátek by asi stačilo, kdyby podmínky práce a její ohodnocení v zakázkovém sektoru byly takové, abych po noční jízdě boltem nemusel řidiči strkat tuzér, jenž by alespoň částečně kompenzoval nízkou částku, kterou ukazuje taxametr. (editorial)