Z berlínského diáře – Max Frisch

Max Frisch (1911–1991) švýcarský dramatik a prozaik světového formátu si v určitých etapách života psal také deníky. K nejzajímavějším zejména z dnešního pohledu patří tzv. druhý deník (Deník 1966-1971, vyd. Archa 2014) a tyto v roce 2014 (shodou okolností 25 let po pádu Berlínské zdi) vůbec poprvé zveřejněné deníkové zápisky z let 1973–1974 ze spisovatelova berlínského pobytu. Vedle zmínek o každodenním životě obsahuje esejistické úvahy, náčrty budoucích povídek a zejména charakterizace mnoha spisovatelů z obou stran zdi. V zamyšleních o sobě samém se hledání identity Frischových literárních postav (Stiller, Walter Faber, Gantenbein) posunuje v konkrétní hledání identity vlastní (beletristicky ve stejné době zpracované v Montauku nebo v povídce Člověk se objevuje v holocénu) a v hledání způsobu, jímž člověka formuje místo a prostor, v němž právě žije. Svůj zájem a zvídavost soustřeďuje také na zónu východního Berlína. Popisuje s neobyčejnou vnímavostí svá pozorování tamních vztahů ve spisovatelských a intelektuálních kruzích i život na ulici a snaží se proniknout do politických zákonitostí jemu neznámého světa.
Berlínský diář, který směl být na základě autorovy poslední vůle rozpečetěný až 20 let po jeho smrti, se dnes z hlediska pohledu na lidskou i spisovatelskou osobnost Maxe Frische i z hlediska literárně politické historie stává jedním z jeho nejdůležitějších děl.
Frische východ fascinoval: Nebylo v něm nic z naivní romantiky západních levičáků tehdejších let. A on jako Švýcar měl tu výhodu, že stál mimo německo-německou předpojatost. Jeho postoj spočíval v kladení otázek a v naslouchání, jeho pohled byl neúplatný, zájem pravý a názor obezřetný. Thomas Strässle