Ve skříni

Hlavní hrdinka nové prózy Terezy Semotamové žije v nespokojeném vztahu v cizině; po nevyjasněné smrti partnera se vrací do rodné země, kde však nemá kde žít (ostatně ani neví jak), a tak vezme zavděk skříní, kterou její sestra hodlá vyhodit. Skříň umístí do vnitrobloku a nastěhuje se do ní. Bizarní východisko textu se postupně stává metaforou hledání prostoru na tomto světě, do nějž se projektuje vztah k rodině, mužům, kamarádům, k sobě samé. Jsme svědky hrdinčina boje o holou existenci; vypravěčka jej sice vytěsňuje, nakonec však není zbytí. Léto totiž končí a do skříně zatéká.

Bezejmenná vypravěčka nás provádí svou životní krizí, do níž vyústil nedávno skončený trýznivý partnerský vztah. Její vyprávění však nezabředává do nějaké uvzdychané sebelítosti (jíž se podobný typ psaní tak často nedokáže vyhnout), a to především díky živosti jazyka, prodchnutého slangovými obraty, popkulturními narážkami, všemožnými hříčkami, do nějž se ovšem tu a tam vlamují i „vyšší“, abstraktnější polohy, zejména v reflexivních, až meditativních pasážích, které tvoří jakýsi refrén vypravěččina monologu. Před čtenářem se tak postupně skládá jakási tragikomická mozaika, v níž se odráží jedna etapa života mladé ženy, etapa plná nálezů a ztrát, strnulosti, ale také odhodlání žít jinak a touhy po lásce.